Co teď...

Říkala sem to. Že pokud si ze stránek odlifruju maskota, stane se něco blbýho. Což se stalo. Protože mi blog čtou lidi, kteří mi ho vůbec číst nemají. Neboli Hugo. Asi teda není jedinej, ještě k tomu, no ale to je teď jedno. Takže nastala druhá blogová krize. Co jako teď...Nejdřív sem chtěla blog zrušit absolutně úplně. Pak sem ho chtěla přestěhovat. Jenomže to je taky řešení dočasný. Protože to dycky někdo známej najde, dřív nebo později. A přesouváním blogu se nic nevyřeší. Takže mi z toho vyšlo zatřetí...nechat všechno tak jak to je, a pokud možno zdržet se komentářů o Hugovi. Tak.

Si furt člověk myslí, jak může svobodně psat, ale není to pravda ani náhodou. Vocaď pocaď. Například .... Třeba když se bavíme se Simou o tom, jaký mají borci péra, tak je to debata úžasná a vtipná, ale napsat to nemůžu, protože furt eště musím myslet na to, že to sou věci mezi náma dvouma, a za bé, že kdyby můj blog vyhmátl na netu třeba její přítel, tak by z toho teda nebyl nadšenej nikdo. Simě bych například todle nechtěla vysvětlovat, a ... už by asi ani nebylo co vysvětlovat. Takže ... psat jo, ale taky s ohledem na druhý. Vynechávat soukromý věci, a taky věci, který by mně někdo mohl nepříjemně omlátit o hlavu, a nemohla bych na to nic říct. Nemůžu psat taky všechno, musím brat ohledy na to kdo to čte, že... nemůžu například napsat, že je brácha debil.

Okruh témat se tímto ztenčuje, ale... eště je spousta věcí...o kterých se dá psat.

Napadlo mě, že přece jenom blog není jako můj deníček, kam bych si toho napsala víc. Ale napsala bych tam akorát víc nesmyslů, který bych nefiltrovala. A tajný věci sem stejně ani do deníčků nepsala. Dělala sem značky. Protože paranoidní sem byla dycky.

Blog se dá psat buď tak, že udělám krutou autocenzuru, tím se ale nějak stane to moje psaní nesrozumitelný ostatním. Trochu to tak ztrácí smysl, protože kdybych tohle udělala, už by mě to nemohlo bavit, z Kowákovic blogu stal by se receptář, nebo seznam tajných značek. A to už si rovnou todle můžu čmárat do sešitu.

Druhá možnost teda je dělat to tak jak doteď, balancovat na ostří nože a doufat, že se nepořežu.

No i když... už teď ze mě stříká krev, že vypadám jak Carrie.

Ale nic není jednoduchý.

Never give up!