Velké plány malých larev

Těším se jako sviňa. Chvilku sme se s Laurou dohadovaly, jestli v Praze přespíme v ňákým klubu, ale po rozebrání zkušeností z minulosti sme usoudily, že hotel bude lepší. Na to Laura začla kničet, že to značí, že už sme dospělý sračky, a že dřív by nás ani nenapadlo zařizovat hotel na jednu noc. Jenomže dřív sme neměly prachy, a proto nás to napadnout vůbec nemohlo. Taky sem připomněla, že hotel sháníme, protože deme na koncert Billy Talent, což bysme jako vyvinutí dospělí jedinci zřejmě taky nedělaly. Po tomhle uklidňujícím faktu se naše larvální stádia mohly pídit na netu po vhodných hotelech, penzionech a ubytovnách.

Můžu říct, že nejsem žádný organizační talent, a v takových věcech sem dost břídil. Naplánovat si něco dopředu, a eště se vyznat v mapě...a eště v mapě Prahy, no to potěš koště. Je ale fakt, že mapy.cz mi dost usnadnily práci. Nebýt toho, vůbec nevím co a kde bych hledala.

Ceny hotelů kolem Výstaviště mě vyděsily víc než Záhada Blair Witch. Pohybovalo se to tam kolem tří litrů za noc. Průběžně sem psala Lauře, jestli snad nebyla lepší hledač, ale ta teprv zjišťovala, v které části Prahy se Výstaviště nachází.

Nakonec sem byla úspěšná, našla sem penzion, docela blízko, a napsala rezervující mejl, že pokoj berem. Napjatá jak kšanda sem se pak třásla, aby to vyšlo, protože Laura začla mít poplašně blbý nápady, jakože v noci z Prahy pojedeme domů.

Pak sem si ale všimla, že druhý hotel od stejné společnosti, kam sem psala mejl, se menuje Aaron, stejně jako bubeník BT. Aaronek, křečík. To bylo znamení. A vyšlo to. Obratem mi napsali, že teda rezervačka potvrzená, a dvacátého třetího můžeme přihrnout. Jup. Celá sranda nás vyšla na litr a půl, ale litr hradí Pajoch (děkuji velice, že nejedeš...), pětikilo teda já, Laura lepí cestu a chlast. Takže nevím, kdo na tom prodělá nejvíc. Asi Pájka.

Úplně nejbožejší je to v tom, že hotelovou noc plánuju tak strašně dlouho, je to můj sen veliký, a konečně se mi to splní. Hurá sláva nazdar výletu. Výtlemu. Máme to i se snídaní, snídá se ve společenské místnosti, kde je i televize a rádio. Na pokojích je nový nábytek, hlavně ale budem mít s Laurou manželskou postel, a vona mě určitě zase ráno bude fotit, jak slintám. Ta fotka pak bude kolovat po spořitelně interním netem. Laura je dobrák. Na druhé straně vím přesně, co od ní můžu čekat.

Hotelová příručka vyhrožuje informací, že mají k dispozici internet.

Hm...takže v případě, že 24. 6. se objeví na blogu bláboly a výkřiky, je potřeba to ignorovat. Příručka už se nezmiňuje o tom, jestli je v hotelu bar. Já si ale myslím, že by tam měl být.

V životě sem spala v hotelu třikrát. Dvakrát na firemní akci, a v obou případech sem byla na pokoji s děsnou krávou, takže tam se nic vymejšlet nedalo. A jednou s mamkou. To se taky nepočítá. Protože to taky bylo firemní.

Ale teď...svoboda volá, a bez hlídacích psů v patách si užijeme Big Night. Těšíme se jako jaryni, já ale nejvíc.

Do Prahy bysme měly dorazit tak kolem třetí. Ve čtyři se ubytujem na hotelu. Dáme se trochen dohromady, Laura podstoupí školení jak zacházet s foťákem, a o pěti dem zevlit před halu. Možná předtím zapadnem do baru, uvidíme. V osum bude Benííííí ! Následuje čekání, a čekání, a čekání u tourbusů. Pak přesun do blízkýho baru. Přesun do dalšího baru. Přesun do hotelu. Spát. Ráno nástup na snídani. Vyžrat hodně jídla, vypít hodně kafe, zakoupit minerálku a přežít kocovinu.

Laura má naivní plán, že druhej den v Praze pudem na nákupy. Abych jí nezkazila radost, tak sem jí to nevyvracela, ale uvidí sama, že lozit po výprodejích a ublinkávat po propařené noci nebude zase až tak nejlepší varianta jak strávit úterní odpoledne.

V pondělí sem přestoupila k tý mobajlu a vyzvedla sem si nový telefon. Má foťák, video, empétrojku a rádio. Mimochodem taky telefonuje. Všechno, co si k životu můžu přát.

Dneska sme byli s Ančou u rodičů na zahrádce. S babčou sme zašly ještě předtím do Antroposu. Mamka kupovala pití, a my sme se šly s Anjou podívat na kostry pravěkých medvědů. Moc ji to nezajímalo, koukala na mouchu, a já ve snaze zaujmout, sem se mohutně nadechla a dramaticky hlásím: „Tý jo, Ani, co to tady je?" A ukazovala sem na dvojici medvědích koster. Anička ukázala nejdřív na jednoho, pak na druhýho a říká: „Babička a děda."