Bar, klub a brutální rozjezd

Včera v devět večer mi volala Sima, že jede za svým bráchou na pivo. Její brácha dělá v baru, je to děsně milej sympaťák a pohodář, a chodí se super holkou, Luckou, a když se na ně člověk dívá, teda já když se na ty dva dívám, tak si říkám, že snad nejsou lidi na světě, kteří se k sobě hoděj víc. Mají tak strašně moc zálib a navzájem se podporují, že je to úplně dojemný, oba sou chytří a dovedou hodiny vykládat o krásách pláže v Řecku, a neunudí člověka k smrti. Takže sem řekla, že teda se Simou pojedu, i když byla tma a zima a nejrači bych se zakutala do postele a strávila tam poslední minuty života čtvrtečního dne, než usnu.
Dorazily sme se Simou teda do baru, kde už kluci měli po zavíračce, a tak sme si tam sedly, Lucka přisedla za nama, zatímco Simí bratr uklízel bar (dívat se na chlapa vytírajícího podlahu bylo úplně... uáááá, boží). Zůstali tam s nama ještě dva pinkli, jinak tam nikdo nebyl, prostě dokonalý. Všichni hodně cestujou, tak furt vykládali o Tunisu a o Egyptě, a Sima zase dokola, jako kolovrátek mlela svoje zážitky od moře, který už sem slyšela dvakrát všechny dokola, a ještě mě nutila podívat se na fotky z dovolené, ale já nesnáším fotky z dovolených, k smrti mě nudí, protože většina lidí nefotí nijak zajímavě, spíš dost mizerně, a vidět támhle nějakou mamku v moři, támhle dítě na písečné pláži... tadyk sem já v hotelu, a tady, podívej, tady sme nastupovali do lodi, skoro sem spadla do moře... hm, tak todle ne. Nebaví mě moře, ani zážitky z chorvatských kempů, který mají všichni stejný, a fotky sou vrchol zla. Z prohlídky Simích fotek se mi teda povedlo vyháknout. Chtěla sem pít mattonku, ale vnutili mi dva Heinekeny, čehož vzápětí litovali a Sima řekla, že bych už neměla pít, protože mám oči jak atomová veverka. Rozhodli sme se že pudem do Charlie´s. Moc se mi tam nechtělo, protože mi přijde, že su v tom zakouřeným pajzlu ňák moc často, ale co se jako s nima dalo dělat... Simí brácha mi teda vrazil do ruky mou nedopitou Stellu, zamčel bar a vydali sme se přes prázdnou Vaňkovku do kumbálu, kam musel šoupnout kýbl s mopem. Vaňkovka v noci vypadá úplně úžasně. Nejsou tam lidi, pochopitelně, všechno je jemně nasvícený, a mně bylo úplně líto, že nemám sebou foťák, nebo aspoň kolečkový brusle. Zvláštní je, že jezdící schody tam jezdí celou noc. Kumbál byl další zajímavý místo. Bylo to takový malý skladiště zajímavých věcí, a dekorací z kaváren a restaurací. Ohrožovala sem Simu porcelánovým krokodýlem (kterej syčel a dělal zvuky jako Godzilla), Simímu bráchovi sem dala kytici kočiček, a velikonoční kuře, pak sem otevřela skříňky zaměstnanců a navoněla sem se všema voňavkama, který sem tam našla. Smrad to byl brutální. Mix smrtelný.
V Charlie´s hráli sračky. Jako většinou. Spousta cizinců, kteří čučeli, a čekali, až si jich všimnem, aby si jako pak taky mohli všimnout, přilízt a začít otravovat. Nechápu. Jakoby se nemohli normálně bavit, ale to je furt... za každou cenu někoho ojet. Už mně lezou ti slizáci na nervy, kreténi blbí. A tak sem si se Simím bráchou povídala o tom, jak fotí, tancuje, dělá vizážistu, barmanskou šou a cestuje, řekl, že všechno, co kdy chtěl dělat, dělá, a já sem mu řekla, že musí být děsně šťastnej člověk, a on řekl, že jo. Simu sem musela z klubu úplně vytáhnout za kapucu, abysme stihly rozjezd. Taktak sme doběhly. Autobus pochopitelně narvanej k puknutí, což by se dalo přežít, přežít už se ale nedalo, že si někdo brutálně usral, a z autobusu se stala mobilní plynová komora. Ostatní kolem vykřikovali, ať si to prase vystoupí, že todlenc se fakt nedá, někteří se chichotali, my se Simou sme se na sebe nešťastně dívaly a slzely nám smradem oči, mně se dělalo blbě a přemýšlela sem, jestli se z té tlačenice náhodou někdo neposral, protože todle není možný. Celá noční jízda naším spojem byla smrtelná, a vůbec bych se nedivila, kdyby nás ten autobus vyplivl v pekle. Přejel zastávku u Spalovny, načež se tři ožralí Ukrajinci začli hádat s řidičem, jestli mačkali tlačítko zavčasu nebo ne, už už to vypadalo, že bude bitka, a řidiče nám prohoděj předním sklem, ale pak si to rozmysleli a vystoupili. Ke vší té hrůze se s náma začla bavit jakási důchodka, když uslyšela jak se se Simou bavíme o cvičení dětí. Popisovala sem hrůzy, co sem zažívala v "Míčkovi Edovi", Sima říkala, že by taky chtěla chodit do ňákýho cvičení s děckem, ale nevěděla, jestli na to má nervy, a tak se nám důchodka vecpala do rozhovoru a začla radit, že její dcera chodila k těm "celestyjánům", tím myslela salesiánský centrum. Ahá, paní je ňáká suterénka. Úplně mě otrávila, protože nemám ráda, když na mě mluví někdo, koho neznám, a dává mi rady, o který se nikdo neprosil, a cpe svou přítomnost někam, kde na něho nikdo není zvědavej. Zatímco se mnou casnoval autobus, musela sem poslouchat Simí rozhovor se stařenou a babkovský nicneříkající věty typu: "Nojo, voni ty děcka potřebujou pozornost." nebo "Ty děti musíte zabavit, to nejde, se jim nevěnovat." Myslím, že lidi moc pindají a vysilujou se tím. Nesnáším hloupý dialogy a vyslovování věcí jasných tak, jako že voda teče. Někdy žasnu, jak lidi dokážou mluvit o těch stejných věcech furt dokola, a tvářej se, jakoby si sdělovali něco novýho. Každej rok na podzim si lidi sdělují, jaká to bude hrůza, až přídou ty Vánoce, no jo, zima. Za tmy vstávat do práce, za tmy se vracet z práce, žádný slunko, k tomu vánoční úklidy, a ty peníze za ty dárky, bože... To je přece jasný, že zimu nemá nikdo rád, a je jasný proč. Stačí při slově "zima" vyvrátit oči, a je to přece jasný. Teď sem jela v trolejáku, seděly tam dvě holky, tak třicet jim mohlo být. To byl dialog ...
Bořka číslo 1: "Udělala sem koláč ze švestek."
Bořka číslo 2: "Jo? Povedl se ti?"
Jednička: "Jo."
Dvojka: "Kdes sehnala švestky?"
Jednička: "Koupila."
Dvojka: "Kde?"
Jednička: "V Kauflandu."
Dvojka: "Bylo tam hodně lidí?"
Jednička: "Ani ne."
Dvojka: "Byly drahý, ty švestky?"
Jednička: "Ne."
Dvojka: "Byly kyselý? To potom musíš hodně pocukrovat, když sou kyselý."
Jednička: "No jasně, ale tyhle byly dobrý. Ještě sem koupila cuketu."
Dvojka: "Na buchtu?"
Jednička: "Ne. Do bramboráku."
Dvojka: "Kdes koupila brambory?"
Děsný. Myslela sem, že mně odletí dekl, z té hrůzy. Například si říkám, že se nikdo, absolutně nikdo nemůže dívat na Ošklivku Katku, protože ... já to nemůžu rozdýchat. Ale sou takovýhle případy, kdy si myslím, že lidi z takových seriálů dost čerpají. Myslela sem si, že naší domácnosti se něco takovýho netýká. Předevčírem ale přišel Hugo, když sem si večer natírala xicht konopným krémem.
"Na to se vykašli." Doporučil mi. "Slyšel sem, že na obličej je nejlepší spermiová maska."
Vykulila sem na něho oči. "Tos jako... tos slyšel kde?"
"To bylo v jednom takovým seriálu, to sem se nasmál, jo, tááá.. Ošklivka Katka."

Killing Me Softly