Optimismus je nedostatek informací

Přestává vegáč, nastává chaos. V pondělí sem měla fofry. Zkusila sem jednat s úřadama. Volala sem na úřad práce, jak mi poradili na sociálce, abych se dozvěděla, jak to bude s pobíráním rodičáku, případně kam mám jít nahlásit školku, aby mi nevznikly ňáký dluhy, protože známe je, gaunery. Týpek na telefonu byl otrávenej jak malajskej šíp a řekl mi, že neví, proč tam vůbec volám, když patřím na sociálku jinam, a tam si jako mám volat. Řekla sem, že tam sem volala, a řekli mi, že si mám zavolat na pracák, tak teda volám, a ráda bych věděla, jak je to s tím rodičákem. Řekl, že neví, kdo mi dal na ně kontakt, a kdo to byl, a jestli mám někde poznačený jméno ženský, která mi řekla, ať si zavolám k nim. Nasrala sem se, a řekla sem mu, že nebudu dohledávat žádný jména, a že zbytečně protelefonovávám peníze, nikdo mi nechce nic říct, a já potřebuju informace. Řekl, že si teda ode mě vezme telefon a někdo mi zavolá. Volala teda hned ženská, z původní sociálky a ptala se mě, proč sem volala na pracák, když tam na vyřizování takových věcí nemají informace. Ježiši. Nakonec sem zjistila, že to s těma školkama není tak jednoznačný, že musím pro jakejsi papír k ředitelce školky, a pak s ním zajít na sociálku, a oni se pak podle toho rozhodnou. Volala sem do firmy, kde sem byla na tom slavným konkurzu. Slečna sekretářka mi rozverně oznámila, že se jí ztratila moje složka. To je záhada Blair Witch, moje složky, data, dokumenty a podobně se záhadně ztrácejí všude. Řekla, že sem postoupila do druhýho kola a že mám přijít na zkušební den, odpoledne mi ale napsala mejl, že už někoho mají. No tak nic. Zatím furt posílám životopisy, ale vidím to tak, že od listopadu budu vesele vysedávat na pracáku. Hugo sehnal práci, nastupuje od prosince, což je fajn. Ještě k tomu dostane odstupný, a to je eště božejší. Lauře dopadla dobře operace, výsledky sou rakovinově-negativní, naštěstí. To je hodně dobrá zpráva. Zašla sem do školky, abych vyzvedla ňáký papíry, co sem potřebovala. Dostala sem papíry, který sem nepotřebovala, jakože papír o rozhodnutí změny školkové jídelny, na kterým ale nejsou ani uvedený kontakty, kde objednávat obědy. Nedostala sem potvrzení pro sociálku. Zato musím s Anjou k doktorce pro potvrzení, že je zdravá. Volala sem neurologovi, aby mi poslal recept na prášky na hlavu, řekl, že jo, ale už je to týden, a prášky nikde. Nevím, jestli sem to vyhodila s volebníma lístkama, nebo to neposlal. Chjo. V úterý odpoledne mi volali z nějaké firmy, že sem prošla do užšího výběru a mám se druhej den dostavit na pohovor. Mezi rozvařeným květákem a bramborama sem marně hledala propisku, abych si poznačila adresu, druhou rukou sem zakrývala Aničce pusu, aby nebylo slyšet "Oggy je mrtvej, mamko, je mrtvej..." do toho sem dělala na Huga gesta, aby vypnul rádio a když sem všechno nakonec vyřídila a slíbila, že přídu, zjistila sem, že vůbec nevím, co za firmu to bylo. Složitě sem to teda dohledávala na netu, až sem nakonec zjistila, že to je betonárna. Pak mi svitlo, že sem odepisovala na inzerát na dispečerku. Ve středu sem se teda dopoledne vypravila do betonárny. Cesta tam mi trvala hodinu, protože pracoviště se nachází v zóně skladů a továrních hal daleko za civilizací. A tam míří pracovat lidi bez maturity. Vylezla sem ze šaliny a dala se vstříc prvnímu skladu, kterej sem uviděla. Což byla chyba. Protože kdybych se otočila, viděla bych, že betonárna stojí hned za mnou. Takže sem se vydala směr "špatný směr", prošla sem přes sklady nábytku, prodejny aut, zahrádky, spediční firmy, ňáký továrny, a adresa, kterou sem hledala, stále v nedohlednu. Nehledě na to, že sem měla čtvrt hodiny zpoždění. Když sem čučela na Jaguáry, zahučela sem do kruté kaluže a měla sem totálně mokrý nohavice. Myslela sem si, jaká je to katastrofa, že jako přídu na pohovor jak debil, ale to sem eště netušila, co mě čeká. Když sem ušla tisíc mil, těch tisíc mil, přeskákala sem přes čtyři silniční pruhy na druhou stranu. Měla sem hledat číslo 120. Byla sem u čísla 105, což byl zahrádkářský domek. Ušla sem nejmíň kilometr, píchalo mě v boku, a dopracovala sem se k číslu ... 105b. Další šílená štreka a prodejna motorek... 105c. Už sem skoro brečela. Kolem jezdily nákladní auta a troubily na mě. Byla sem vzteklá. Konečně sem našla firmu. Napsala bych, že hurá, ale bylo mně všechno jedno. Na vrátnici sem se zeptala, kde bych našla vedoucího. Vrátný mi ukázal blátivou cestu, po které jezdily náklaďáky, a poradil mi, že "na konci cesty, jak je ta budka, třetí nebo pátá, tam ho najdete." Super. Ještě sem dostala radu, ať dám bacha na auta, a nezajede mě míchačka, to by prý byla škoda. Došla sem na staveniště, a zeptala se bagristy, kde najdu vedoucího. Ukázal mi budku číslo pět. Když sem konečně stála před kukaní, provedla sem zběžnou sebekontrolu. Rifle zaliskaný od blata až ke kolenům, boty nebyly vidět (hlavně, hlavně že sem si koupila nový). Uřícená sem byla jak sojka a v oku sem měla tik. Pan vedoucí když mě uviděl, vypadal velice pobaveně. Omluvila sem se, že jdu pozdě. Řekl, že s tím se počítá, protože tohle nenajde nikdo napoprvý. Posadil mě ke stolu, a já sem byla fakt ráda že sedím, ani sem se nesnažila dělat dojem, jenom sem oddychovala. Řekl mi něco o práci, kterou bych dělala. Všechno sem odkývala, že není problém. Pak nastal výslech. Byl to rozumnej a férovej chlap, neponižoval mě nesmyslama typu "proč ste si vybrala naši firmu" a podobně. Zeptal se mě, jestli kouřím. Řekla sem, že jo. "To je fajn, všichni tady kouříme." Zaradoval se. Zeptal se, jestli mám děti, že se to musí zohledňovat v platu. Řekla sem, že dcerku a hned sem dodala: "Mně je jasný, že se mě teď zeptáte, jestli mám hlídání, tak mám, to mám všechno zařízený, mojí práce se to pochopitelně nedotkne.." Začal před sebou mávat rukou: "Né né né, o to tady vůbec nejde, všichni tady mají děti, s tím se počítá. Ale chci Vás upozornit, že se tady občas dělají soboty, takže přijdete o pár víkendů s rodinou. Ale není problém vzít dítě sem, chlapi to tak dělají a děcka sou nadšený, mají tady největší pískoviště široko daleko." Ukázal na stavbu. Pak se mnou probral platební podmínky, kde sem vypoulila oči, vážně víc než slušný. Potom se začal trochu kroutit a řekl: "Víte, já Vás nechci přivést do rozpaků, ale chtěl bych, abyste byla připravená na to, že kdybysme Vás vzali, musíte si poradit tady s těma chlapama. Oni sou jak urvaní ze řetězu. Tady není skoro žádná ženská, takže budou na vás pískat, troubit, budou si Vás dobírat... oni sou fajn, jenom je potřeba s nima prostě umět občas vyběhnout." Smála sem se. "To svedu. Dělala sem ve skladech, se samýma chlapama, tohle sem zažila. Není problém." Nakonec teda řekl, že mi dají vědět. Že to musí ještě předložit šéfovi, a ten udělá konečný rozhodnutí. Říkal, že na inzerát se jim přihlásilo padesát lidí, na pohovor jich pozvali pět, z toho jednu už vyškrtl. To je celkem dobrý skóre, dostat se do výběru pěti z padesáti na základě praxe. I kdyby mě nevzali, tohle mi trochu zvedlo sebevědomí, že to se mnou na trhu práce není tak marný. Cestou domů sem si koupila grilovaný kuře, který sem nejedla nejmíň rok, a bylo děsně dobrý. Brácha mi dneska odlítá na Zéland, což je pro mě docela smutný, ale přeju mu to. Anička na sebe překlápí prádelní koš a říká, že je želva.