Všechno špatně

Nevím, jak začít, a nebude to veselý povídání, ale prostě takovej je život. Krutej.
Teď někdy, začátkem listopadu bych měla termín porodu, teď někdy by se Benjamín narodil. Hrůza. Věděla sem, že to bude krutý období, ale netušila sem, že až tak moc. Pořád přemýšlím, jaký by to bylo, co by kdyby a kde sem udělala chybu. Největší chyba je, že sem se s tím ňákým způsobem nesrovnala, a to už sem asi dávno měla. Největší chyba asi taky je, že sem se nerozloučila, protože nevím jak na to. Hrozný je, že si nikdo nevzpomene, a proč taky... protože pro ostatní vlastně nebyl. Nic neznamenal, ale pro mě znamenal všechno. Nikdo neřekne "pudem na hřbitov zapálit svíčku" tak jako se to dělá, když má děda výročí úmrtí, a babička ani neví, jakou má výhodu, že se o dědovi mluví, že se někdo toho smutku účastní. Připadám si jako blázen, brečím nad něčím co pro ostatní nebylo a nebude. Nedokážu se dívat na děti, pořád si říkám, jakej by byl, jaký by měl vlasy, oči... chybí mi. Tak strašně moc. Nedokážu se z toho vymotat, neumím to zpracovat. Myslela sem, že je to pryč, jenomže sem ten smutek jenom zazdila, a ono to teď prosakuje, a nedá se s tím nic dělat. Ze všeho nejvíc chci nebýt, všechno prospat a vzbudit se, až to bude dobrý, protože se mi vůbec nechce s něčím takovým bojovat, nechcu dělat že sem silná a jak všechno zvládám. Protože nezvládám. Ale snažila sem se. Sice sem celej týden pobrekávala, ale snažila sem se normálně žít, doufala sem, že se to spraví, když se zaměstnám, ale pak sem dostala šlupku - umřela nám kočka. To už mě dorazilo úplně. Dělala mi společnost, když sem bydlela sama a nikdo o mě nestál. Sice byla potrhlá, ale byla moje.
Takže tahle zpráva mě sejmula na dvě doby. Čtyři hodiny sem seděla v kuchyni na zemi a brečela, kvůli všemu, až sem z toho usnula.
Nejsou to dobrý dny.
Přála bych si, aby bylo jaro. To by všechno nemohlo být takle hrozný.