Dračáci

V sobotu večer sem se vydala s Laurou do hospody. Dostala sem od ní k narozkám boží tričko Converse, s třpytivým a blýskavým růžovým nápisem, taky flašku vína a ňáký dobroty. Dala sem si tři čaje s rumem, pokecaly sme o tom, jak sou borci možní a nemožní, jak my sme digitální, a zvolily sme nejhorší větu, kterou sme kdy od borečka slyšely. Vyhrála to "Celou noc sem se na tebe díval." Protože z toho plyne, že to bylo zřejmě naposled, protože další noc se slintajícím, chrochtajícím, mručícím a ze spaní mluvícím monstrem už nikdo trávit nechce. Laura řekla, že zase zjistila, že její partner byl poněkud promiskuita a tak se rozhodla jít na testy na aids, zase. Už tam bude tak popátý. Má častější kontroly než ňáká prostitutka. Příští týden jde na vyříznutí boule, kdoví, co to je, doufáme, že nic, a já sem řekla, že tam pudu s ní. Protože ta nemocnice je šílená. Protože doktoři sou tam šílení. Protože jí doktor řekl, že sice neví, jestli Laura nemá rakovinu, ale každá díra do těla je jaksi zbytečná, a tak jestli si tu svou bouli v podpaží nechce nechat. Pan doktor asi bude kruťácká odnož doktora House.
Nicméně celej večer sme se bavily skvěle. Potom sme zašly do klubu. Hráli na hovno. Otravovali mě Turci a dotěrní černoši. Pivo se nedalo pít. Bylo tam překouřený a na zdi blikal neónový nápis KRADE SE VŠUDE. Odešly sme asi za hodinu. Domů sem se vracela půlnočním rozjezdem jako spořádaný občan.
V neděli večer mi volala Sima, brečela do telefonu a já sem moc nevěděla, co se stalo, tak sem jí řekla, ať příde. Když přišla, otevřela sem víno, a z ní vypadlo, že její přítel, se kterým má dítě, je teplouš, že jí to řekl, a že jí řekl, že se s ní rozejde, a když se ho zeptala, co na to řekne jeho rodina, tak ji vyhodil z bytu. Fňágala mi v kuchyni, co jako bude s děckama dělat a já sem řekla, že to bude dobrý, že to je taková sranda, a že přece stejně věděla, že je teplej, tak co. Obvinila mě, že za to stejně můžu já, ale to teda nechápu jak... ale když to pomůže, tak jo, tak za to můžu... Snědly sme salám a oříšky, vypily víno, pak sme Huga poslaly pro další víno. Seděli sme všichni potom v kuchyni a Sima rozebírala, proč se ze všech chlapů, se kterýma byla, stali teplouši, a nebo možná už tak byli předtím, a že teda neví, jestli je horší, že si ji najdou teplouši, a nebo se z nich ti teplouši stanou až potom, co s ní sou, a že je to hroznej život. Řekla sem jí na to, že někteří lidi sou na tom ještě hůř, třeba takovej Travis Barker, se kterým se zřítilo letadlo. Sima řekla, že si z ní dělám prdel, a že se jí přede mnou nechce brečet, když se jí směju, a ať toho nechám. Já to chápu, že to lidi sere, já se prostě ve vážných situacích tlemím jak dylyn. Nemůžu se ani s Hugem hádat, protože bych dycky strašně ráda vypadala dramaticky, ale místo toho se tlemím jak lama, a hádka se mine účinkem, Hugo mně akorát nadá, že si z něho dělám srandu, ale tohle sranda není, to je vážná věc, a jak se tomu můžeš smát... Já nevím. Takže potom, co se Sima vybrečela, sme se přesunuli ke komplu a udělali sme si YouTubový hudební večer. Já sem to zapíchla v jednu a šla sem spat s čtyřma promilama alkoholu v krvi a ti dva si udělali večírek až skoro do rána a Hugo pak šel Simu doprovodit k baráku. No teda... To mám za to, že se všem furt jenom směju, asi.
V pondělí ráno sem vstala v celkem dobré kondici, to ale bylo jenom proto, že sem v noci chodila hodně pít, abych pak přes den nevapadala jak nateklý jelito. Odvezla sem Aničku k rodičům a vydala se na kérku. Dorazila sem na desátou, jak sem byla objednaná, a pustili sme se s Peťou (tetovacím kořínkem) do hledání katalogu, kde ten můj drak asi tak byl... Hledali sme dlouho, nakonec sme ale slavili úspěch. Peťa se na ten motiv pochybovačně podíval, zakroutil hlavou..."Todle chceš? Dyť to vypadá jak slepice, divej na to, to je divný."
Já: "Mně se ale líbí, tak proto sem si ho vybrala, ne?"
Peťa: "Ale divej, to je takový... tyjo, to je blbý, já ho vylepším. Vypadá jak pterodaktyl."
Sedla sem si teda, četla sem si časák, za půl hoďky přišel Peťa s nějakým návrhem. "Nénéné." Mávala sem rukou. "Má moc zakroucený křídla, to je moc detailů. Né né, todle ne."
Odnesl si to s tím, že zkusí nakreslit dalšího. Chudáček se tam s tím šušnil, pak to přinesl, a já zase: "Ne, ten je divnej, takovej... zlom mu víc ty křídla."
Nakreslil teda draka s jinýma křídlama, přinesl a já zase: "Udělej mu hlavu, jako měl ten první, co jsi nakreslil."
Peťa: "Ne, to nejde. Ten první vypadal úplně jinak, ta hlava se tady k tomu prostě nehodí, divej na to." Ukázal mi ty dva nákresy a křížil přes sebe průsvitný papíry.
"Podle mě se to tam docela hodí." Zkusila sem to.
Peťa: "Ne, nehodí, jak můžeš říct, že se to hodí, když se to tam vůbec nehodí, podívej se na to, jak tady na té hlavě sou ty detaily a tady na tom těle to žádnej detail nemá, to je graficky úplně mimo, nemůžeš to takle zkombinovat, to je prostě hnusný."
Já: "Hm. A můžeš mu teda udělat ňákou jinou hlavu?"
Peťa: "No jasně."
Překreslil teda drakovi hlavu, konečně to bylo ono. Nevypadalo to už jako draci, ale jako bubáci, ale i tak sou tak škareďáčtí, až je miluju. Tatér číslo tři zrovna vytáhl z vitrínky lebku, co mu tam donesl Hugo, taková škaredá lidská lebka, ble, strašila nám tady doma celý věky, sem ráda že je pryč, a ještě bude užitečná. Kořínci se tam nad tím rozplývali, jak je krásná, a jak se podle toho dá výborně kreslit, když přišel Hugo. Oznámil mi, že ho vyhodili z práce. Zrušili celou firmu. Protože sem to čekala, vůbec mě to nepřekvapilo, a tak sem mu řekla, ať tam na mě počká, že potom skočíme na oběd. Ve studiu se kromě dvou dalších tatérů motal ještě jeden muž v krokodýlích botech, jeden týpek, co si chtěl nechat vytetovat na ruku kostru na motorce, a další boreček, kterej si nechával na předloktí tetovat anděla. Peťa furt mohutně topil aby nebyla kosa, ale zima tam stejně byla. Měl studený ruce a já sem byla zmrzlá jak rybí prst od Nowaca. Když na mě nalípl ty obtisky, vymýšleli sme, jak bych tak nejlíp mohla sedět, aby mi neukroutil ruku, nakonec vymyslel pohodlný sezení, abych neměla modřinu, je to prostě sluníčko... a pak už začal. Hugo se tam se mnou bavil, tak sem mu akorát řekla, ať na mě moc nemluví na začátku, ale jak sem si zvykla na bolest po pár prvních tahách, tak jakoby přestala existovat. Jenom semtam takový štípnutí. Kluci tam měli noťas, pustili tam Hellboye, a jak sem neviděla začátek, tak sem byla docela ztracená v ději. Naproti mně seděl kořínek, co si nechával natetnout anděla (a byl hezkej, boreček) a taky tam seděl muž s krokodýlíma botama, Hugo stál na straně a všichni sme sledovali Hellboye. Ukázalo se, jak sem kulturně zaostalá, protože všichni věděli o co de, jenom já ne. "Proč má kořeň takový ty špunty v hlavě?" Zeptala sem se Peti.
"To nejsou špunty, to sou upilovaný rohy." Smál se.
"Myslela sem si to. Kdo mu je upiloval?"
"To on sám si je piluje, aby nevypadal jako čert." Poučil mě kořínek s andělem.
"Ale on je čert. A v osudu má, že zničí svět." Pokračoval Peťa.
"Aha." Trhla sem ramenem. Zrovna běžela scéna, jak byl Hellboy zraněný, a mařka nad ním brečela, a já sem obrátila oči a říkám: "To je děsný, jak je to ve všech filmech stejný, co?"
Úplně nechápavě se na mě podívali. "Jak stejný?" Chtěl vědět Peťa.
"No jako třeba Pátý Element, jak umírá mařka, a mají tam ty velice dojemný kecy o světě, který je potřeba zachránit, protože v něm existuje láska, a nebo ... Pán Prstenů například, taky trapas, tam ty scény, nebo tady todle třeba..." Čekala sem mohutný souhlas, přikyvování, a ... no jasně, to je trapný... nic takovýho se ale nedělo.
"Mně se tohle například líbí." Řekl borec s andělem.
"Mně se to taky líbí." Přidal se Peťa. "To je přece děsně romantický."
"Romantický?" Zalapala sem po dechu. "Ten scénář je divnej, poslouchejte to chvilku. Ach, vždycky jsem tě milovala, ach, seš nejlepší člověk, kterýho znám...."
"To je na tom právě to hezký." Řekl andělí kluk. Aha. Trochu mě dostali.
Pořád sem jim to tam rušila blbýma otázkama ... "A to musí být Abe nasranej, na Hellboye, když mu kvůli němu umřela elfka, ne? Jaktože ne? Proč ho ta ženská zachraňovala, když on má zničit svět? A proč mají všichni ti roboti červený světýlka v žebrech a ten jeden ho má modrý?" Tak sem se dozvěděla spoustu věcí. Ale jako film to nebylo špatný, koukat se na to dalo. Pak sme se tam bavili o všem možným, chvílema sem mluvila s Hugem o té práci, kterou teď nemá, a tak... dostal tam od kluků doporučení, ať zůstane na mateřské, že to je pohoda. Hm. Myslím, že nakonec by kluci rači svedli souboj s Hellboyem než by chodili na písek s malým křečkem. Z kérky mně pořád tekla voda, Hugo mi to musel utírat, protože to lechtalo. "Co to je za vodu?" Zeptala sem se.
"Prej voda... " Smál se tatér číslo tři. "To je ta... jak se to... " Zavolal dvojku. Nevěděli.
"Míza, ne?" Nadhodila sem.
"Jo ta... plazma." Vzpomněl si trojka.
"Cha, plazma.." Vybuchla sem. Vyznělo to zajímavě. Jakože mi z ruky teče plazma... To už teda míza byla lepší.
Dobře sem se tam bavila, fakt jo. Když mě dotetoval, kníkala sem, že si na to nevidím, tak mě ještě vyfotil mobilem a ukázal mi to, abych o to jako nebyla ochuzená. Dal mi slevu, prý když je teďkonc Hugo nezaměstnanej... zkrátka je to křečík. A šukézní, pěknej kořínek. A vykládací. Škoda, že na další kérky už nemám místo. Ale eště du na opravy. A eště sem si vymyslela opravy kérky na noze, naštěstí mi tam vypadla barva. Draci sou krásní a já je miluju, sou to takový ... démoní dráčata káčata.
Odpoledne sem šla spat, ruky bolely jako sviňa, zdál se mi blbej sen, a jak sem byla utopená ve svých nočních můrách, tak sem ani neslyšela budík, kterej mě měl probudit, abych stihla první hodinu v kurzu angličtiny. Vzbudila sem se až hrůzou, když na mě ve snu štěkal velkej černej pes s červenýma očima, a štěkal na mě, že chce ke mně domů. No prostě sem zaspala, brutálně. Vyšvihla sem se z postele, rychle sem se oblíkla a ještě se zaslintaným obličejem sem valila na zastávku, kde pochopitelně dlouho nic nejelo. Nebudu to natahovat jak žvýkačku, do jazykovky sem dorazila o čtvrt hodiny pozdějš. Lítala sem po chodbě jak splašená slípka a hledala učebnu, na které by bylo moje jméno. Vrazila sem do jakýhosi sympatickýho mladíka s usměvavýma velkýma očima a vyjekla sem na něho "Ha!" Zasmál se a zeptal se mě, jestli jdu na první hodinu a jestli hledám učebnu. Vybafla sem na něho jak se jmenuju. Byla sem mimo. Protože sem se dobře nevyspala, a protože mi v hlavě furt štěkal černej pes. Tatam byla moje bystrost, pohotovost a fuč bylo moje íkvé člena menzy. Boleli mě draci. Kořínek, kterej byl asi učitel, jak sem pochopila, se neustále smál, a pak mě poslal do učebny až někde úplně vzadu. Vtrhla sem do dveří, kde sem konečně našla svoje jméno. V místnosti seděli čtyři lidi a učitelka. Vysvětlila sem, že du do kurzu. Učitelka, které je tak dvacet, se na mě nedůvěřivě podívala a zeptala se, jestli sem tam správně. Řekla sem, že sem našla svoje jméno napsaný na dveřích. Odešla, aby se na mě teda zeptala, a vůbec se netvářila, že by ze mě byla nějak unešená. Draci by ji nejrači drapli za krk a odnesli do jeskyní ukrytých hluboko v Dračích Horách. Mezitím mě čtyři členi posádky ujistili, že jsem tam asi fakt dobře. Učitelka se vrátila a potvrdila, že tam patřím. Řekla sem, že bych tam měla mít učebnici, ale uzemnila mě s tím, že teď už to shánět nebudeme. Sedla sem si teda a byla zticha. Čtyři členi posádky mi oznámili, že v tomhle složení už do kurzu chodí ňáký ty roky. Pochopila sem, že tam zavazím. Což mně nijak neva, já se s nikým kamarádit nepotřebuju, já se potřebuju naučit anglicky, abych se mohla kamarádit s jinýma anglicky mluvícíma... osobama. Opakovala se gramatika, a překvapilo mě, jak ostatní troskotali na tématech, co kdo má rád a nerad, a říkala sem si, pchá, hvězda... a pak se mě zeptala učitelka, co já jako a já sem velice sebevědomě zahlásila "I like listening to music and I don´t like cooking", myslela sem jak je to jasný, ale všichni na mě zírali, učitelka taky a zeptala se, o čem sem to mluvila, a tak sem to zopakovala, a ona mi řekla: "Ale tys řekla, že ráda posloucháš hudbu." A já: "No dyť jo." A ona: "Vážně?" A já už sem vůbec nevěděla, co po mně chce, a tak sem řekla, že jo. Pak se teda chytla a vychrlila na mě otázku proč ráda poslouchám hudbu a mě napadlo jenom "Because I love it", následně sem se tomu zasmála, protože co jinýho se na to dá říct... Všichni se ale tvářili divně, jak kdybych vykládala o slizu mimozemšťanů, a moje hvězdnost spadla až do přízemí jazykové školy, a rozpustila se školníkovi v kafi. Doteď nechápu, co sem provedla. Pak sem se eště zaktivovala při probírání slova "can" kdy sem tvrdila, že určitě tvar nemění, nechtěla sem ale říct proč. Důvod byl takový, že na talentím diskuzním fóru nikdo nepíše "can" jinak než "can". Když skončila hodina, docela sem si oddychla a vydala sem se přes město domů. Ve městě byla docela tma, protože nesvítily světla. Bylo to zvláštně boží. Potkala sem na Čáře Otu a zeptala sem se ho, jestli si nevšiml, že nesvítí světla. Řekl, že ne, že mu to blbý město připadá furt stejný. Mně nepřipadá stejný. Včera bylo dramaticky krásný. Svítily jenom výlohy.