Bejbykavárna je zlo

Divný věci se dějou. Nechce se mi chodit vůbec pařit, nechce se mi kouřit, nechce se mi pobývat v zakouřených prostorách, ani nemám chuť na burákový máslo. Piju neslazený kafe. Mám pocit, že chci žít zdravě. Piju hodně vody a ujíždím na žraní pomerančů a citrónů. Včera sem se dokonce namazala tělovým mlíkem. Ježiši. Můj těžce budovaný životní styl s názvem "jednou nohou v hrobě" je totálně pryč. Utěšuju se jedině tím, že sem furt eště nezačla snídat, vlastně ani obědvat. Protože až příde toto, následovat může už jenom pečení dýňových koláčů a pročítání letáčků z Kauflandu. Doufám, že to brzo přejde, cítím se jako trapák.
Ve středu sme s Hugem a s Anjou zašli do bejbykavárny. Děs. Kolem seděly takový ty klasický matky, u kafíčka, na krku a na rukách stříbrný řetězy, obočí vytrhaný do mrtě a překreslený brutální černou linkou (jedna jak druhá), a velice vědecky diskutovaly o tom, jestli je lepší dětem chleba do polívky naházet nadrolený, nebo ho osmažit, nebo vrazit dítěti krajíček do ruky. Musím říct, že z blbců kolem už jsem vyřízená a znechucená. S nikým se nedá normálně bavit. Trpím. Můj velký sen je, že se od někoho u piva například dozvím, proč některý hvězdy blikají červeně, jak je možný, že foťák přenese obraz, o čem je teorie relativity a proč voda odtýká do odpadu vždycky jedním směrem. No nic. To se asi nestane, takže dál. Poslouchala sem teda ty děsně nablblý kecy o ničem a uklidňovala se akorát tím, že dostanu kafe. Což se nedělo. Pinklice byla děsná divoženka, které lezl šílený špek z trička, který jí bylo pod prsa, a ještě měla bokovky. Jev opravdu nevídaný. Jestli bezobočnaté ženy ztratily cit pro výtvarno, tak tahle žena neviděla slovo "cit" ani z rychlíku. Míhala se kolem nás a debatovala s bezobočnatkama o příchutích kapučína. Pak přešla k druhýmu stolu a vedla čtvrthodinovou debatu o pomazánce na chlebíčkách. Pomalu sem začínala být fakt vytočená. Děcka v koutku ječely, matky si jich nevšímaly, seděly u stolku a kdákaly, Hugo se tvářil nanejvýš otráveně a já sem měla chuť zdrhnout. Ještě sem chvilku počkala, až moje choleričnost nabere nejvyšší obrátky, pak sem zamávala na číšnici. Podívala se na mě a odběhla pryč. Nevypadali sme prostě skvěle, nebyli sme dost dobří, aby nám donesla debilní kafe, bylo to úplně evidentní, že nás ignoruje schválně. Not looking fucking good. Nasrala sem se, Andulku sem vytáhla z herní plochy, oblíkli sme se a že deme pryč. Odešli sme před kavárnu, ale ve mně to bouchlo, tak sem se vrátila, stoupla sem si k pinklici a zakřičela sem: "Byl to takovej problém, si nás všimnout a donýst nám kafe?"
Ženská pokrčila ramenama: "Já sem vás neviděla. Mám tady hodně lidí. Měla ste si přijít říct."
Točila mě strašně. "Jo říct, aha. A příště si rovnou můžu donýst vlastní kafe, abych Vám ušetřila práci, ne?"
Ženská: "Neviděla jsem Vás."
Já: "Máte tady pět lidí."
Ženská: "Ale prostě jsem Vás neviděla." Vystrčila na mě bojovně špek. Co je moc, je příliš. Opustila sem bojiště.
Pak sme šli do jiné herny. Dala sem si banánový koktejl, který byl tak děsně hnusný, že se vůbec nedal pít. Pučila sem si z bedny dětský kulomet a z gauče sem odstřelovala dole-jdoucí emaře, důchodce a ostatní jelimany. Vrchol všeho zla bylo, když mě Hugo přesvědčoval, že má na ruce 3D tetování. Protože to vypadá jako živý.
Laura je po operaci, leží doma, a já nevím, jestli za ní mám jít nebo ne. Tak jí aspoň volám.
Stáhla sem Horkýže Slíže a vůbec se mně to nelíbí, nevím co s tím všici tak blbnou. Borec vůbec neumí zpívat, to už u toho mikráku rovnou můžu stát já. Akorát se mi chvilku zdál jako dobrej vtip vál Silný Refrén, kde celá písnička pojednává o tom, jak všecko dělají na hovno a nic neuměj, akorát ten refrén, ten je bomba. Pravda je taková, že refrén stojí za hovno stejně jako zbytek. A tady vtip tím pádem končí. Ach, nemohla bych být dobrý hudební kritik, celou českou scénu bych zjebala. Nehledě na to, že se tady nevyskytne dobrý textař jak je sto let dlouhých.
Včera sem se dívala na Soukromé pasti. To teda bylo slabý až hrůza. Mám vztek, že tady neexistuje kultura. Něco, čeho by se člověk mohl chytnout, co by bylo inspirativní.
Mamka vymyslela bojový plán, jak dostat Aničku do školky a obula se do toho s takovou vervou, že bych se nedivila, kdybysme ve finále stály na Pražským hradě s bazukou a chrchlaly ze sebe něco jako "zaprvé chceme slib, že dítě bude umístěno ve školce, za druhý nám sem přistavíte vrtulník, za třetí... dej ty ruce nahoru, ty sráči!".
Chtěla bych si koupit novýho kulicha, protože už mi dost fouká na uši, a mně když nafouká do uší, tak je konec, hrozně mě bolí hlava a naběhnou mi krční uzliny, že se mi ztratí krk. A k tomu stačí, abych byla deset minut venku. Takže potřebuju čepici. Včera sem byla u ťamanů, snížila sem se k tomu, že sem si vyzkoušela kulichy s lebkama, ale v každé čepici sem vypadala jak kdybych si na hlavu navlíkla šprcku. Tudy asi cesta nevede, bojím se, že budu muset do skateshopu.
Jako dobrý řešení se mi jeví sluchátka Skullcandy. Mají zabudovanou empétrojku a eště by mi nefoukalo do uší. Navíc bych vypadala famózně. Jenomže sou moc drahý.