Wellness - Kurvy hyenovité

Pátek - den mých narozenin. Dali sme si s Hugem sraz ve městě, že se pudem podívat na ty moje kérky. Hugo měl sraz ve městě se svou ... s mojí tchýní, že jako koupí nějaký boty. Říkala sem si, neva, tak koupí boty, pak se někde sejdem, tchýni pozdravím, ona si vesele odjede domů a my zaplujem do tetovacího studia. Miluju úplně tu tetovací atmosféru, ječící hudbu, vrčení strojku, tichý utrpení obětí a kecy tatérů o transformerech. Chtěla sem si to mega užít, jenomže se mi to moc dobře nepovedlo. Tchýně se rozhodla, že pude s nama, a pomůže mi něco vybrat. Nejrači bych tam sice byla úplně sama, ale co sem měla dělat... Došli sme teda do studia, opět tam vládl šílený zmatek. Kořínek, co mně dělal minule kérku, si mě pamatoval, usmíval se a hned sem mu zahlásila: "Máš mě tady zas." Zeptal se, co budeme dělat a já sem řekla, že eště nevím, ale brzo to zjistím. Sedla sem si teda ke katalogům a vybírala a listovala a rozčilovala se nad tím, jakej v těch šanonech mají binec (a fakt mají), proč si ty motivy nerozhážou do dalších dvou, když tady ten už se rozpadá, a všechno se to sype, proč to nemají roztříděný, proč je v tom takovej chaos... Nejdřív sem si vybrala teda takový půlsrdíčko, abstrakce, vypadalo to spíš jako pokroucená kreveta, jakože na jedné ruce bych měla jednu, na druhé ruce naproti druhou, ale Hugo řekl, že bych vypadala jako reklama na čínskou restauraci, a to už raději ať si nechám vytetovat Bení podpis. Po půlhodinovým bádání sem došla na motiv draka, ten byl bezva, tak sem naběhla za tetujícím kořínkem, ať mě objedná, že chcu toto. Takže v pondělí du na kérku, hurá jupí. V deset dopoledne. Odpoledne mám první lekci angličtiny. Budu tam sedět mezi kravaťákama nebo studentíkama a z ruk mi bude cákat krev. Navíc eště budu mít ruce zabalený v igelitu a budu šustit.
Takže po objednání sme šli i s tchýní do jakýhosi fastfoodu, kde sem si dala polívku, ze které se mně udělalo děsně blbě. Byla to normální kečupová polívka s kusama jakýhosi (zřejmě prošlýho) masa. Z toho by se poblil každej. Když nás tchýně opustila, šli sme s Hugem k Prduli, jakože bude oslava, ale mně bylo na blití z polívky, tak sem se držela s chlastem zpátky. Akorát sem ožrala kapelu. S klukama sem decentně popíjela whisku, pak se mně zase udělalo blbě a v deset sme s Hugem teda jeli dom.
V sobotu začal podzim. Hnusný počasí. A ano, nechce se mi žít.
V neděli sem dopsala scénář a udělala poslední úpravy, který mě stály poslední zbytky nervů.
V pondělí sem šla scénář vytisknout k rodičům. Nešlo to bez problémů, ale šlo to líp než sem čekala. Volala sem Lauře, něco sem po ní potřebovala a mimochodem sem se od ní dozvěděla, že je v čekárně na onkologii, protože jí našli nádor. Do mesy mi napsala "neboj, to bude dobry." Ale já se bojím. Odpoledne sem šla s mamkou a Aničkou do cvičení pro děti. Byla to její první hodina. Nechaly sme jí teda na cvičební ploše a pozorovaly dění z vrchní plošiny, ať si s ní jako cvičitelka poradí. Anža se projevila jako absolutní hemžiš. Semotamo spolupracovala, když ji to bavilo, a když ne, dělala si, co chtěla. Zatímco ostatní děti seděly na zemi a ťukaly o sebe dřívkama, Anja kolem nich obíhala jako sputnik a pištěla. Když dělali kočičí hřbety, podlízala cvičitelku. Když měli v sedě odříkat nějakou básničku, ukořistila jakýsi papíry a šla se s tím zakutat na žíněnky. Prostě to s ní asi nebude lehký, ještě nepochopila, že se po ní chce, aby se zařadila, držela hubu a krok, a dělala co ostatní.
Ale asi čím dřív se to naučí, tím jednodušší bude mít život. Né jak já.
Úterý byl den absolutně krizový. Sesypalo se na mě všechno. Hugo už tři dny straší, že příde o práci, a skutečně to tak vypadá. Firma nemá prachy ani na nákup materiálu, ani na platy zaměstnanců, takže přišel o všechny prémie a dlouhodobě ho taky žádný vyšší výdělky nečekají, pokud ho rovnou nevyhodí. Pomalu ale jistě se dozvídám, že v okolí našeho bydliště chodí do školky všechny děcka, dokonce je umístily i ty matky, který sou na mateřské s druhým křečkem, tudíž do práce nehrnou. A já do práce musím, protože pomalu finanční situace přestává být prdel. Je to krize. Takže sem se snažila najít si něco, co budu moct zvládnout tak, aby Anju mohl po odpolednech hlídat Hugo, což se ukázalo jako skoro nemožný. Jediný mi z toho furt vycházelo makat v KFC, což neustojím, protože mám bolavou nohu, a nebo práce na pokladně v Hypernově v Modřicích, kde se platí padesátka na hodinu. Ale nedávno sem navštívila supermarket a bylo mi jasný, že nemám šanci tohle dat. Prostě nemám. Po dlouho dlouhým hledání, projíždění inzerátů, telefonování, mejlování, sem došla na nabídku práce Wellness poradce. Hm. Zavolala sem a zeptala sem se, jestli je to něco jako Herbalife. Žena mi řekla, že ne, že nic nemusím kupovat ani prodávat, že jde o práci, kterou můžu vykonávat doma (a ano, i s malým dítětem to zvládnete blá blá blááááá), a tak sme se domluvily, že v úterý se jako stavím a řekne mi, co a jak. Nechala sem Anju zase u mamky, vytiskla sem poslední úpravy na scénáři, životopisy do práce a vydala se do města. Pršelo a byla zima, že ani ostříži z Finska by raděj nevylízali. Neměla sem ani kapucu, celá sem byla zmoklá a strašně mě srali lidi, co všude lítali s deštníkama a ostatním těma drátama vypichovali oči. Někteří se dokonce s deštníkama, otevřenýma!, rvali do autobusů. To člověk fakt nepochopí, todle. Nechala sem v copy centru svázat scénář a chtěla sem jít na poštu, že to jako pošlu, ale pak sem z pošty zbaběle utekla, protože su měkká a řekla sem si, že si ten scénář eště vezmu domů a aspoň se s ním poňuchňám a rozloučím se s mýma krásnýma. Postavama. Chudáčkama. Když je ve vazbě, je tak krásnej. Dali mu černý papír naspod a černý kroužky. Vypadá tak... dramaticky. A elegantně. Po srabským útěku z pošty sem se teda rozhodla jít za Laurou. Protože má ten nádor. A určitě má strach. A já taky. Koupila sem koblihy a šla do její práce, kde ji nekonečně dlouho sháněli, až z nich nakonec vypadlo, že tam není. To už sem ale zjistila že je dost pozdě, že mám za pár minut být na tom pohovoru. Doletěla sem teda uřícená, zmoklá, a zdrbnutá sama ze sebe a z posranýho dne. Žena tam ovšem ještě nebyla. Dorazila s čtvrthodinovým zpožděním s tím, že na poště byla fronta. To by mohl říct každej. Pak udělala čtvrthodinovej výslech, co sem dělala, co bych chtěla dělat, jaký mám školy, vzdělání, kurzy, blá blá blááá... kecy. Následovalo představení jejich produktů. To už sem věděla, že je zle, protože když firma chce někoho normálně zaměstnat, v první řadě mu řeknou, co bude dělat, a né že vykládají o zázračných prostředcích z aloe, který vyléčí rakovinu. Už sem byla na tolika takových atrakcích, že si to ti sráči nedovedou ani představit. Takže žena mlela o kosmetice, o výživě, ano, máme přípravky, který dokáží, že žena zhubne, ale taky přípravky, po kterých se naopak přibere. Ano, prodáváme taky živou vodu a gina z láhve, tři zlaté vlasy děda Vševěda a když zajdete do komory, sou tam oči naší Dory. Začínala sem být nasraná jak sranec. Žena mi vyprávěla, že je taky matka. Taky má dítě. Takže ví, jak to je, no jistě, z mateřské ona by nevyžila, ale tahle firma... dává šanci všem. A jistě, jsou tam všichni jako jedna velká rodina. Vykládala, jak bych dělala teda poradce. Musela bych na školení.
"Školení stojí kolik?" Chtěla sem vědět.
"To není podstatné, o tom se ještě nebudeme bavit." Mávla laškovně rukou.
Aha. Takže dál. Sehnala bych si teda svou klientelu, což je přece děsná sranda, říkala žena, oběhnete kámošky, ty přivedou svoje kámošky.... No, tak nevím, Fifi, jaký kámošky máš ty, každopádně ty moje by asi nikdy na kosmetiku nešly, a už vůbec by mi nesháněly svoje kámošky, protože kámošky mých kámošek taky nejsou žádný pipky. Zeptala sem se, jestli ty úžasný zázračný kosmetický prostředky prodává firma zákazníkům nebo si je musím koupit já.
Žena se kroutila jak had v soli a pak pípla: "No vy ste distributor."
A já: "Jo. Takže já to nakoupím, a pak to musím prostě prodat."
Ženská: "No to takhle nemůžete..."
Já: "Je to tak?"
Ženská: "No je, ale kdybyste chtěla mít kadeřnický salón, tak taky musíte investovat a nakoupit-"
Já: "Já nechci mít kadeřnický salón."
Pak sem se zeptala: "Ta práce je na živnostňák nebo co jako?"
Ženská: "Ale na to se neptejte, to není podstatný. Ještě jste si to ani nezkusila."
Fakt mě nasrala. Normálně sem od tama vypadla jak namydlenej blesk. Otázka zůstala, co za práci mi vlastně chtěli nabídnout, když bych si koupila kosmetiku, kterou bych pak prodávala klientům, který bych si sama sehnala. Tak ste praštění nebo kokoti všichni? Mě by zajímalo, koho na to nachytají, jedině snad úplnýho dementa. Byla sem rozčilená jak krocan. Že naproti mně sedí ženská, která mi lže do očí, podceňuje mou inteligenci a vysmívá se mojí krizové životní situaci. A tvrdí, že si vydělám, když je nad slunce jasný, že jako chudák na mateřské bych investovala do ňákých posraných krémů a koktejlů, který bych neprodala a zruinovalo by mě to. Skvělý. Všem jim přeju, ať umřou na mor. Fakt to není fér. Dítě mi nevzali do školky, vydělávat nemůžu, Hugo příde o práci, Anička ze všech dětí v kroužku nejvíc zlobí, Laura umírá a všechny hnusný a starý matky kolem mě rodí a rodí a rodí a vozí kočárky a není to fér, venku je zima, fouká hnusnej vítr, a zapomněla sem si koupit cigára.

Wake Me Up When September Ends