Rtuťák

V úterý jsme byli na pohovoru ve školce. S mamkou a Anjou. Měla sem trému jak kdybych byla u maturity (což nevím, jak vypadá, ale aspoň si to představuju). Školka je zřízená v budově školy, kam sem předtím chodila, a která se mi vrací ve snech, ve většině případů jako horor. Když sme tam teda vešli, padly na mě všechny ty noční můry, všechny ty útěky tmavýma chodbama, výtahy s mrtvolama koní, stoupání po schodech, kde není možný dobrat se konce, obludy vystrkující drápy zpoza zdí a červený oči velkých pekelných psů. Překonala sem to. Schody sem teda pro jistotu vzala po dvou, abych se dostala rychle na konec. Všechno je v té škole pořád tak stejný... díky těm snům znám každý detail, každý zákoutí, viděla jsem vzor na linoleu, který se vůbec nezměnil, neošoupal, nevybledl... všechno jako bych naposledy viděla včera. Chodba do jídelny je pořád tak strašně dlouhá, šatny jsou pořád jako klece.
Přijala nás ředitelka, posadila nás do kanceláře a vykládala o přednosti školky. Jaký mají program, individuální přístup k dětem a vypracovaný systém a tak dál.. Je teda potřeba říct, že de o soukromou školku, ve státní by se náma pravděpodobně nikdo nezabýval, což by mi tak nevadilo, kdyby anju vzali. Což stát nějak neudělal. Z magistrátu mi poslali dopis, že mám smůlu. Takže jediná šance teda soukromá školka. Nejdřív teda povídání, pak sme se přesunuli do třídy, kde nám ukázala co a jak, Anja vypadala zaraženě, já sem se snažila působit normálně, což se mi asi moc nepodařilo po trapným vtipkování, no ale neva. Děti byly zrovna na vycházce, takže si Anča ani nepohrála, no ale bude toho mít dost pak zase. Cena školkovnýho je tři litry měsíčně včetně obědů. Je to drsný, ale co bych pro toho křečka neudělala. Doma už být nemůže, vidím to na ní pořád, jak ty děcka potřebuje, prostě je to tak. Je mezi nima šťastná a já sem blbá matka, nemám kamarádky s dětma, se kterýma by si mohla hrát, a nechodíme do mateřských center, ani do kaváren, a když už v kavárně sme, tak se naseru, a jdem pryč.... no prostě, se mnou se žádné velké zábavy nedočká, a je mně jí vážně líto. Bylo mi jasný, že když ji dám do školky, budu si muset najít práci. Jinak to nejde. Duševně sem někdy naproti dětským záchodům oplakala právě ztracenou svobodu a paní ředitelce sem řekla, že Anja tam teda chodit bude. Nastupuje za čtrnáct dní. Do té doby musím ještě vyřešit přihlášení obědů, zajít za doktorkou pro potvrzení o očkování a nakoupit jí věci, ve kterých se bude moct míhat mezi ostatníma dětma. Další věc je, že sem z toho celá naměklá, že moje holčička už bude sama existovat v nějakým ústavu. Ach bože...
No takže si teda hledám práci, to je taky sekec. Poslala sem zatím životopisy asi na sedum míst, ale nemyslím si, že by to mělo ňákej efekt. V životopisu mám napsaný, že mám maturitu. A řidičák. A napsala sem, že sem odolná vůči stresu. Lži a lži a lži. Už se vidím, jak na nějakým pohovoru budu vykládat, že velice stojím o nabízenou práci, protože se odjakživa zajímám o beton / těsnění / kosmetiku / kolektory. Skončila sranda, nastává doba temna.
Na životopis sem se rozhodla vložit fotku. Proto, že to všichni chtějí. Takže sem si namalovala obličej na xich, udělala si účes, snažila sem se tvářit božsky, a trochu roztomile (ano, jako králíček), a udělala sem pár fotek. Všichni víme, jak vypadají emařský fotky. Takový to mělo efekt. Taťka mi vždycky dobře radil, hlavně ať se na fotkách nesměju. Což je pro mě nemožná mise, je to jako nějaký reflex, nebo co, akorát že to moje "smání" vypadá jako krutý šklíbení psychouše potom, co zapálí venku popelnici a myslí si, že se tím zapíše do dějin. Zase je to ale lepší, než v nějakým reflexu začít při focení slintat. Výsledný fotky zkrátka byly horor. Zavolala sem na pomoc Huga, ať mě teda vyfotí zepředu, normálně. Z výsledných fotek sem vybrala jednu, která vypadala k světu (relativně, oproti těm ostatním). Když sem to hodila na kompl, zjistila sem, že mám červený oči jak krvežíznivá zrůda. Takovou fotku kdybych umístila na životopis, bylo by to jako... Jmenuju se Kowáková, mám praxi v administrativě, ŘP sk. B, jsem odolná vůči stresu a jdu Vám vysát krev.
Zrovna se mi připojila Kočkolaň, a díky radám zkušené Irfanářky (díkec, kočko) sem nakonec z králičích očí udělala očka zdechlé rybky, rtuťovitě zamlžená. Kromě toho mi ta fotka udělala, nevím proč, elfí ucho. Odhalila sem, že foťák ve spolupráci s počítačem trpí už dávno umělou inteligencí a dělají si ze mě prdel.
Foťák se ale dosmál. Omylem sem kopla do propojující šňůry, foťák spadl na zem a vydechl naposled. Nejde vypnout ani nefunguje zoom, prostě nefunguje nic. Jenom blbě svítí. A kdo se směje naposled, ha?
Úplně se bojím, že tu práci nakonec seženu. Že přijdu z práce domů a budu Hugovi vykládat, jak sem kvůli ňákýmu debilovi třikrát předělávala fakturu. Bojím se, že se budu v hospodě bavit o náročnosti svojí práce. Bojím se, že se nedostanu na koncerty. Kde vůbec bude moje hudba, když se budu denně hrabat v papírech a mít telefon u ucha? Co když.... Co když budu normální?
Už teď mi chybí moje svobodný tři roky na mateřské. Práce je zlo. Ach jo. Mírná depka.