Slavnosti hnoje

V sobotu volal Eda. "Chceš vidět lonťáky?"
"Ne." Řekla sem popravdě.
"Kousek od nás je zábava, mohli bysme zajít. Bylas někdy na vesnické zábavě?"
"Ne."
"Ty jo, tak to musíš vidět."
Když musím, tak musím. Vzala sem si sebou věci na přespání, opustila sem s pláčem na jednu noc svou postel a vydala se za Edou a Jájou do těch jejich Třeskoprsk, kde lišky dávají dobrou noc. Byla pěkná kosa. Když sem dorazila, podívali sme se na Simpsonovi, vyjedla sem jim ledničku (a byly tam škvarky a moc dobrý maso), a vydali sme se na dobrodružnou noční cestu. Pole, lány, na všechny strany. Šli sme přes kukuřičný pole, slunečnicový pole, posekaný pole, šli sme přes les, pak přes louku, pak rozblácenou brázdou... šli sme asi hodinu.
"Mrdat, mrdat, mrdat..." Padaly ze mě nadávky, když sem zase měla boty obalený blatem, v nohách sem měla už tisíc mil, a Eda uprostřed pole zahlásil, že neví kde sme, a že sme asi měli někde odbočit. Tma jak v prdeli, kolem pobíhali zajíci, koroptve, rejsci a ostatní divá zvěř.
"Dyť je to tady hezký." Řekla Jája.
"Hezký? Hezký?" Divila sem se. "Dyť není nic vidět!"
Nad nama lítaly letadla, hodně nízko. Protože sme byli kousek od letiště. Přelítlo nad nama něco hrozně obrovskýho a hlavně hlučnýho. Zacpali sme si uši. Jinak bysme o ně přišli. Kukuřičným polem ten přelet pěkně zacloumal.
"To je Iljušin." Křičela na mě Jája. "Nikde jinde v Evropě lítat nemůže, jenom tady. Může přistávat jenom na tomhle letišti. Kvůli hluku."
"A kam teda lítá, když jinde přistát nemůže?" Křičela sem na Jáju. Smála se.
Došli jsme na konec dalšího pole. Stál tam domek. Úplně opuštěnej, nikde nic. Dům v poli, z druhé strany les. Ale přitom taková vila to byla, obrostlá psím vínem. Vypadalo to děsivě. V podkroví svítilo okýnko.
"Vůbec bych se nedivil, kdyby na nás vocaď vyletěl někdo s motorovou pilou." Řekl Eda.
"Dyť je to pěknej barák." Řekla Jája.
"Já bych v něm bydlel, klidně." Řekl Eda. "Ale musel bych dat pryč to psí víno odtama, to se mně nelíbí. Jinak dobrý."
"Mě by sem nikdo nedostal ani za zlatý prase." Přiznala sem.
"Proč? Ty nemáš ráda domečky?" Divila se Jája.
"Nesnáším domečky, nesnáším lont, nesnáším přírodu. Nejlíp a nejbezpečněji se budu cítit ve velkoměstě, kde mi do okna bude celou noc blikat neon, a z ulice budu slyšet hudbu z hospody, ožralce, a houkací auta."
"Nechápu, že někdo chce takhle žít." Poznamenal Eda. "Všichni chtějí přece mít domeček se zahrádkou. Tam máš všechno."
Mávla sem nad nima rukou. Domečkáři zahrádkáři.
Upozornila sem je, že cestu zpátky už nebudu absolvovat, a že rači sbalím ňákýho lonťáka s fechtlem, hlavně abych se nemusela v podnapilým stavu trmácet ty tři kiláky.
Eda řekl, že balit lonťáky snad nebude nutný, že zavolá Kesovi, jestli by pro nás nepřijel.
Jája si ťukala na čelo, že Kes určitě z Brna pojede pro nás do ňákých Kotěhůlek, ale já sem jí řekla ať se nebojí, že Kes Edu miluje (což je pravda) a jak mu Eda zavolá, máme ho tady, blbečka, cobydup.
Po strastiplné cestě sme konečně dorazili na místo činu. Vůbec sem nevěřila tomu, co sem viděla. Na vesnici sem se ocitla párkrát v životě, z toho velkým dílem díky Hugovým kamarádům a jejich bečkám, a mám z toho zážitky nadosmrti. V životě nepochopím, jak takle lidi můžou fungovat. Nechápu, proč většina obyvatel vesnice má íkvé "reaguju-na-světlo" a jak borci můžou celý rok chodit v žabkách a teplákách. Oki, tepláky v létě vymění za trencle.
Takže pokud mě chtěl Eda vyděsit vesnickou akcí, dokonale se mu to podařilo. Došli sme na jakýsi plac, kde hrála dechna, deset holek v kolečku zpívalo Beskyde Beskyde, a lidi seděli na lavicích u dřevěných stolů a přísahám, že všichni pili zelenou.
Čučeli sme na to jak rekreanti v reklamě na soudruha ufona. "Já - já - já sem myslel, že bude hrát normální kapela. Normální vesnická zábavová kapela." Koktal Eda.
"No však tohle je klasická zábavová kapela. Ty světová skupino." Svěsila sem ramena. "Co teď?"
"Ty pičo!" Vypadlo z Jáji. Na víc se v ten okamžik nezmohla. Tu noc eště navíc hráli ve Slavkově Čechomoři, a v mariánským byl Semtex, Eda chtěl vidět Kosheen, nakonec sme se ale vypravili sem, a to bylo fakt peklo na zemi. Stáli sme a zírali na ty přízraky, vůbec sem nechápala, jak je tohle možný. Jakto, že se dvacetiletí lidi motají v kruhu, drží se za ruce a zpívají "Uvázali kozu u tr tr tr..." Ježiši. Tohle sem nikdy v životě neviděla, a chtěla sem toho zůstat ušetřená. Všichni tam museli být nadrogovaní nebo co. Když sme se probrali z prvotního šoku, šli sme si pro piva. Smála sem se tak třeskutě, až sem to ani nemohla objednat. Všude visely fáborky, a taky tam stála mája. Borci měli bílý košile a na nich přilíplý jakýsi kytky. Holky měly šaty s mašlema a boty na vysokých šteklech, velký prdele a vlasy nahoře stažený do culíku. Všichni juchali, pištěli, a vydávali divný zvuky. Sedli sme si ke stolu, k ňákým divným lidem s mastnýma vlasama. Pro Edu přišla mařka, ustrojená ve zlatých šatech s fialovou mašlí, a zahlásila: "Smím prosit?"
Eda: "Cože?" Pak se zorientoval. "Nénéné, já netančím, díky. Díky, ale fakt neumím todle..."
I don´t wanna dance
Dance with you baby no more
Byl červenej až za ušima. Smály sme se s Jájou jak potrhlý. Vyhlásila sem tuhle akci za oslavu mých narozenin. Šli sme teda pro panáky, nalili sme do sebe Fernety a už sme u okýnka stáli znovu. Strhli sme fáborky ze zábradlí a zamotali si je do vlasů. Punk. Rozebrali sme moje životní směřování do dalších let. A pak naneštěstí přijel Kes s Yvet. Už sem ty dva hororolezce někde zmiňovala. Kes je tak blbej, že každej lonťák je proti němu atomový vědec. Yvet se vyznačuje stejně, ještě k tomu je ale tlustá, věčně něco dlábí, ráčkuje, a co mně nejvíc dělá zle je to, že nosí žabky, pořád, i když je venku neuvěřitelná zima, tak má prostě žabky, a mně mrznou nohy za ni. A ten večer zima byla, Eda měl zimní bundu, a já sem na sobě měla tričko s dlouhým rukávem a mikinu. Jenom Yvet měla ty svoje žabky. Kromě toho, hned jak přijeli, Yvet si dala pod prdel mou druhou mikinu, žádný okolky a jakýpak štráchy... Kes nám oznámil, že nemají na pití, a že jestli mu teda nevezmem pivo. Hm. Když sme se znovu sešli u okýnka, s Edou a Jájou sme na sebe obraceli oči, jakože to je teda pěkný, ale Jája nás pak zase uklidnila, že nás aspoň autem odvezou domů, a nebudem muset šlapat zpátky, což mi zavřelo hubu aspoň do té doby, než mi ti dva vykouřili krabičku cigaret a zežrali klobásu.
Kes nás mučil svýma strašnýma historkama bez začátku a konce, vypadalo to asi takle: "Nastoupil sem s tím pejskem do autobusu, on si tam lehl, a díval se na mě jakože ´tak jedem´ a lidi kolem chodili, dívali se na toho psa, a já jenom hmmm..." Jakože a to je celý. Člověk čeká, že příběh nějak skončí, když už je trapnej, ale né. Přeletěl nad nama další Iljušin.
Koupila sem si lístky do tomboly. Za padesát korun. Dlouho dlouho se na nás štěstí nesmálo. Lidi vyhrávali králíky, kačeny, kytky, husy, zrní, hrábě... bezva. Docela sem se děsila svojí výhry. Vyvázla sem z toho eště dobře. Vyhrála sem pytel pilinových bryket a lahev vína se skleničkama. Brykety sem nechala Jáji s Edou na domečku, víno mi vypil Eda, jedna sklinka nepřežila transport, na druhou sem se vykašlala. Furt ale lepší než vyhrát husu. Vím jak by to dopadlo. Nikomu by se nechtělo to zabíjet, takže husa, která by se pravděpodobně menovala Yvet by běhala u Edy na zahradě, a já bych ji semotamo přišla navštívit.
Po pár panákách a třech pivech sem dostala výtlem z nové várky borečků, kteří přijeli na fechtlech, měli lebky na mikinách a tvářili se děsně krutě. Prostě zážitek jak sviňa. Eda sebral playlist, co ležel na stole a šel muzikantům ukázal, ať mi k narozkám zahrajou "tady ten vál... Muzikanti co děláte...." Panebože. Krutá songa.
Potom sme to odpískali. Yvet nás vezla polňačkou plnou výmolů, a Eda jí furt přemačkával rádio. Dobili sme se v autě, když sem tam chtěla Simple Plan, a Eda mi to schválně přepnul na Lennyho. Sráč jeden. Dostal koňara zezadu.
Na domečku sem dostala na večeři maso a škvarky, buráky, a nabídku dorazit dnešní večer whiskou. To sem odmítla a odebrala sem se do podkroví chrupkat. Když sem se převlíkla do pyžama, přišla za mnou Jája, a řekla mně, jak mě má ráda. Řekla sem "hm".
Ráno sem se probudila brzo, tak kolem osmé, šla sem si dolů udělat kafe, voslintal mě pes, kterej je doga, takže slušná koupel, zapla sem si telku, podívala se na Objektiv, nebo co to bylo, nalakovala sem si nehty Jájiným černým lakem s hvězdičkama, a usoudila, že je čas vypadnout. Šla sem teda do ložnice, kopla do Edy, a řekla, že du. Ozvalo se něco jako "mmmm".
Nekonečně dlouho sem trčela na zastávce a čekala na autobus. Když už mě vysypal doma, trčela sem zase před barákem a čekala, až mi někdo otevře vchod, protože sem neměla ty zkurvený klíče. Doma nikdo nebyl, říkala sem si, že Hugo šel s Aničkou asi ven. Následovala sprcha, a mírný úklid domácnosti. Pak mi přišla od Huga mesa, že sem to teda pěkně posrala, protože měl pohotovost, a nemohl mě nikde sehnat, protože mu Eda nevzal telefon, Jája taky ne. A můj telefon měl u sebe on, protože ve svým neměl kredit, ale to je jeho chyba zase. Takže musel rychle jet do práce, nesehnal mě, a Aničku musel dat k našim, což sem nevěděla, protože se se mnou odmítal bavit. Volala sem mu průběžně, ale buď mi vůbec nebral telefon, nebo ho vzal, řekl, že nemá čas a položil to. Vydusil mě teda pěkně drsně. Až od mamky sem se dozvěděla, že je Anička u nich, a že si ji tam nechají přes noc. Schytala sem to ze všech stran.
Odpolko sem se zabavila tím, že sem se snažila sehnat klíče odspodu. Stavila sem se za sousedkou, ale ta řekla, že nemá klíč navíc, takže nic. Druhá sousedka měla jenom jeden kus. Na další sousedy sem se nedozvonila. Volala Sima, jestli nejdu večer na pivo, ale já sem řekla, že nemůžu, protože nemám klíč odspodu, a v noci mi určitě nikdo barák neotevře. Takže sme to zase odsunuly na jindy. Připadá mně, že sme se neviděly už věčnost. Volala sem domovnici, a asi napočtvrtý se mi podařilo jí dovolat. Řekla, že má klíč od našeho vchodu jenom jeden, ale že ho teďkonc nepotřebuje, a ať si ho prý pučím. Mezitím volal Hugo, že když máme volný večer, tak ho strávíme spolu, a že si jako uděláme pěkný večer a přestanem se na sebe zlobit za to nedorozumění. Řekla sem, že teda jo, protože sem žena hodná, poslušná, bezkonfliktní. Domovnice mě zdržela asi půlhodinu, vůbec sem nemohla utýct, pořád o něčem mluvila, pak na mě pustila psa, svýho jokšíra, poslechla sem si story o jeho sestřihu, a pak už sem utekla bez pardónu.
Když sem dorazila do Prdule, Hugo sice nebyl ožralej, zato byl ale zhulenej jak puk, a to taky stojí za to. To je snad eště horší. Zůstala sem tam jenom proto, že sem u stolu seděla s Káchou, Ondrášem a Mojžíšem. Kácha do mě zase hustil, že viděl ty moje fotky v počítači, a jestli náhodou nejsu pošahaná. Nevím, proč mu todlenc tak leží v žaludku, fakt nevím. Každopádně sem od něho dostala nátepník s lebkou, hurá sláva, a snědli sme spolu škvarky. Ondráš vypadá jako Márdi z Vypsané Fixy, a taky mu to každej říká. Ale on tak fakt vypadá. Celý večer sem ho proto vysírala písničkou "jsem malý ímo a ty jsi princezna...". S Mojžíšem sme řešili, kdy umřel Mojžíš. A poslechla sem si story, jak spadl do kanálu, naštěstí se ale zaklínil o ruce. Pak nadával, že dostal k narozkám skok z letadla. Nevím, co s tím všichni tekonc blbnou. Všichni kolem mě najednou mluví o skákání z letadla. Divný. Závidím. Já bych skočila hned. Ondřej Vypsaná Fixa si se mnou povídal o knížkách, a Mojžíš ve finále chtěl Káchovi rozbít hubu za to, že když byl v nemocnici na JIPce, Kácha mu tam donesl kastl lahváčů.
Potom sme se přemístili na Tenisák, kde seděl Otík s mařkou. Přisedli sme a s Otou sem rozebrala fesťáky, koncíky a jak staří teda sou ti UK Subs teďka. Další téma bylo znečištění Pryglu, infekce nehtů a pak sme se jaksi dostali k rozumbradění o spermobankách.
Dneska sem si konečně objednala prášky na hlavu, jupí. Pan doktor mě zdraví "ahoj Janičko kočičko" a loučí se pozdravem "páááá".
Musím dneska ještě jít vrátit klíč paní domovnici, ou jé, pak tady uklidit, zase ... chjo, a pak už konečně se vrhnu na psaní scénáře. Zbývá čtvrtina. Termín hoří. Jsem nervózní jak čuník před porážkou.